Můj obrovský sen se splnil. Byli jsme jedni z mála, komu to letos vyšlo. Tento den na tomto postupu jen 4. Máme nádherné vrcholové počasí. Staré stopy jsou zapadané a spíše neviditelné. Je mi jasné, že tato atmosféra se tu dlouho nebude opakovat. Mám respekt a jsem opatrná. ...Nepochybně jsem ve vypětí. Ale zvládám to a stíhám vnímat i tu nádheru všude kolem. Je to jednoznačně velký skok od posledně.

Dolů se vydáváme švýcarskou normálnou (jednodušší). Vracet se po stejné cestě nechci vzhledem k odpoledním teplotám a tajícímu sněhu. Byla bych nervózní.

Čeká nás ještě pořádná štreka. Výrazně delší. Nejdřív sejdeme dolů a pak kopec obejdeme přes Theodulpass. Ale jsem přesvědčena, že jde o správné rozhodnutí. Švýcarskou normálkou totiž hopsáme dolů docela snadno. Tady už je evidentní velký provoz lidí a sníh je solidně vyšlapaný. Postup je mírnější a rychlejší. Nebo si to aspoň myslím a moji psychice to jednoznačně pomáhá.

A navíc to přináší bonus. Pohled z této švýcarské strany totiž má svoje “ČARO” 😀

Hlásíme úspěšné dobytí Matterhornu po Lion Ridge z Cervinie. Ahoj vy tam dole 😀

#matterhornliongrat #matterhorn4478m

Jasná večerní obloha a Matterhorn tyčící si se vysoko v jejím popředí. Stojím na jeho úpatí a cítím respekt, už jen když na něho koukám. Jsem připravená na to, že dost pravděpodobně může jít o můj třetí neúspěšný pokus. Nepůjdu do rizika. A bude to, zvláště v ...aktuálních podmínkách, kdy je všude šíleně sněhu, naprosto pochopitelné. Ale touha fyzicky a psychicky odolat a nevzdat to bez boje ve mně je. Stát na vrcholu pro mě znamená opravdu hodně a pokud se to podaří? Nebudu se bát radosti.

Čeká mě jistě dlouhá noc. Bude trvat jen 4 hodiny. Budík nám zazvoní před třetí ráno. Chtěla bych se vyspat, ale mám pocit, že nedokážu usnout. Mám hlavu plnou myšlenek a silných pocitů. Jsem nervózní i natěšená zároveň. Možná ale přeci jen usnu při poslechu klidného a spokojeného dechu medvěda, který spí po mém boku.

Kopec mého života. Už jako malá jsem ho začala milovat. Čím víc se o něm dozvídám a znám ho, tím víc je mi jasné, že na jeho vrcholu možná nikdy stát nebudu. Věřit si v alpském terénu a lézt s pohledem z vysokých svahů dolů není pro moji hlavu nejlehčí. Je přede mnou ...třetí pokus. A na informacích se dozvídáme, že máme před sebou jeden jediný den. Upozorňují, že v pondělí se cesta oficiálně uzavře s rekonstrukcí chaty Carrel. Všude je spoustu sněhu, guidi tam proto zatím s klienty nechodí. Jak to tam přesně vypadá, neví. Je pátek. Dnes vyrazíme se stanem do 3500. Sobota je náš jediný den na vrchol. V neděli odpoledne se má zhoršit počasí a od pondělí začne rekonstrukce. Je to štěstí, že jsme vyrazili tak, že mám ještě den. Na internetu jsem o tom nenašla žádné informace. Chata byla v rekonstrukci loni, takže jsme to nečekali.

POPRVÉ jsem na výstup měla jen 2 dny. Bez aklimatizace jsem se snažila dosáhnout vrcholu než napadne první sníh. Bylo úterý, když mi Pavel nabídl, že se můžeme sbalit a jet zkusit poslední časově okno. Ve středu jsme už stáli pod kopcem. Je to jeden z mnoha důvodů proč mám pro Pavla takovou slabost. Vše se zdá jednoduché a ke sportu a dobrodružství přistupujeme stejně. Hledáme možnosti proč “ano”, nikoli výmluvy proč “ne”. Tehdy jsem Matterhorn nevylezla, ale můj pokus rozhodně nebyl k zahození. Otočila jsem nás 350 metrů pod vrcholem těsně pod Pic Tyndall (ve 4100 m. n. m.). Po návratu na chatu Karel jsme zkusili přespat a s vidinou, jestli mám přeci jen počasí nebude druhý den přát. Potřebovala jsem den navíc. Vědomí, že jsem se dokázala rychle vrátit dolů mi dodalo dalších sil. Tentp první Alpský výstup rozhodně nebyl psychicky snadný. Ještě v poledne jsem si představovala, co všechno mě na cestě zpět může potkat a s čím vším se budu muset poprat. Byl to divný pocit, takový, že jsem si skutečně nebyla jistá, jak to zvládnu. Když jsem se vrátila na chatu, zjistila jsem, že cesta dolů byla mnohem snazší, než mé představy. Bylo to jakoby mi někdo dal křídla. Už tehdy jsem věděla, že druhý den budu silnější. Pokud nebude sněžit, půjdu do toho znovu.
...
Zbytek textu najdete na facebooku
#matterhorn #lionridge #cervinie

Ráno jako z pohádky narušují divný dva týpci, co se evidentně neumí zabalit. Zlostí už trochu pěním, ale nepřestávám doufat, že to ten bambula už konečně zabalí a vypadne!🤣 Po půl hodině to vzdávám. Výpravo balíme, už toho bylo tak akorát. Budím Pavla se slovy ..."už to nevydržím, prosím tě pojďme". Medvědovi to samozřejmě bylo nějak jedno, spal jako špalek.

Nervozita ve mně beztak stoupá. Jsme v půl šesté ráno jedni z posledních, co opouští chatu. Ale pravda, že 99% z nich vidíme, že jde normálkou. Už vím jak ta cesta po technicky stránce vypadá a vím, že můžu být rychlá. Nechci se plahočit za nějakými lidmi, co mě nenechají předejít. Ale nakonec se to ukazuje jako zbytečná starost. Pod stěnou rychle bereme skupinu před námi, v první pětině přelézáme další skupinku a za polovinou techničtější části výstupu bereme poslední dva. Všichni jsou vstřícní a pouští nás. Bereme vrchol jako první? Nevím. Ale nikdo tu není a na naší cestě jsme za sebou nechali pořádnou časovou díru. Celé mi to sedí. Lano si bereme jen na chvíli, cítím se silná a jistá. Ideální cesta pro mě. Ideální cesta na to, abych mohla pokračovat do dalších výstupů. Jsem štastná.

Spoustu lidí by takový výstup nepovažovalo za nic extra. Ale já si to v tom hopsavém a emočně klidném stylu tak užívám, že se rozhodně euforie nebojím. Dolů už jdeme normálkou, na pohodu.

Díky @palonc.adventure - tohle mě fakt baví.

Naše #mountainpanda už se toho taky nebojí a vesele mává kolemjdoucím z Pavlova batohu. Hezké vidět, kolik lidí si ji všimne a pobaví. A už je jedno v jaké řeči mluví, mezinárodní slovo 'panda' v konverzaci vždycky vynikne.

Grossglockner, až záhadou, že jsem na tom kopci ještě nebyla. Vyrážíme si na něj udělat aklimatizaci. Vyrážíme tam, protože chceme, abych si zvykla na horský terén na něčem, co mě úplně nerozhodí.

Náš plán je jasný. Vyrážíme cestou Stüdlgrat na vrchol a ...normálkou dolů. Plánujeme jít rychlým stylem. Tedy od auta na vrchol a zpět v jeden den.

Leze se nám skvěle, když se 200 metrů pod vrcholem ozývá bouřka na vedlejším hřebeni. Mělo teď být hezky, ale což. Nepřemýšlíme nad variantami. Nepotřebujeme se u masivního kovového kříže objevit v bouřce a ještě než dorazí (jestli dorazí), lezeme dolů.

Nakonec těch 5 hromů končí a nás potkává jen déšť. Ale to už jsme dole, na chatě.

Nabízí se nám dvě varianty. Přespat tady a zkusit to zítra. Nemáme jídlo, jsme jen 2 gely a 2 proteinové tyčinky, ale to by i stačilo. Nebo pokračovat ještě 1000 výškových metrů dolů k autu a vylézt to zítra celé.

Po přemýšlení a vskutku vstřícném přístupu personálu chaty ještě rádi zůstáváme. Bereme večerní jídlo pro horolezce - čočková polévka s párkem a postel. Je to výhra, protože klasická večeře a snídaně na chatě je prostě drahá. 😀

S @palonc.adventure je ten život prostě jízda. Už při odjezdu z Černé Hory jsem si říkala, že by bylo skvělé strávit pár dní v horách a spravit si chuť z nedokončeného závodu. (Dlouhodobě mi v hlavě leží Matterhorn po Lion ridge z Cervinie. Vylézt ho by bylo skvělé, ale ...po dvou neúspěšných pokusech vím, že je to pro mě těžké).
Začínáme výstupem na Grossglockner.

Pokud to zvládnu a budu silná, možná přijde právě i na další kopce a výzvy🤩🤩.

Moje dlouhodobě vyzkoušené jídlo a doplňky. Na co jezdím?

Závodit ve vedru a u toho si hlídat příjem sacharidů není snadný. Ve vedru nemám chuť jíst. V tomto mi pomáhá Edgar, který na krásno pokryje nějaký ten příjem. Bez edgaru v závodech už nedám ani ránu, ale... na 600km to nestačí. Zde se ukazuje můj nový cvrčkový partner jako dokonalá volba. Cvrčci? Jo, fakt cvrčci :). A že mě to s nimi baví už dlouho. Jejich nové Jerky, co pálí na jazyku radši nabaluji jen s mírou. Mixuji je s kešu ořechy do ziplocku. Teď s odstupem už vím, že bych si jich vzala víc. Bylo tak příjemné cítit reálné pálení v puse z pálivého jídla a nikoli z vedra! Bylo to jako osvěžení, rozrušení. Dost mi zvedly náladu. Mimoto si na závody beru klasicky aminodrink na regeneraci, proteinové tyčky sens a ionťák. Toho bych si přístě vzala tak 3x víc.

K jídlu na trati:
V jakési podivné hospodě se snažím zeptat paní, co by mi mohla udělat k jídlu. Co bude mít rychle? Netuší, že spěchám. Neni obvyklé, aby tady cyklista pospíchal. Kdo vyjede až sem si rád chvíli posedí. Po zběsilé komunikaci ruce/ nohy čeština/srbština mi paní připraví sendvič.

Sendvič, co mi paní udělala nakonec má asi tak kilo a zabírá všechno místo v batohu. Zběžně koukám, co tam sakra je. Houska velikosti půlky chleba a půl centimetrový tlustý plátek pršuta, který bych neukousla ani kdybych zrovna netepala 150 v kopcích. Ou, tak na tohle jsem čekala.. no, vyhodit to nemůžu. Co kdybych potřebovala jíst něco normálního? Čekat na něco jiného není čas. Jedu.

Je to sendvič do dlouhé noci.
Je to sedvič jaký svět neviděl.
Je to sendvič, které mi zabírá všechno místo v batohu.
Dělá mi polštář, když si ve tří ráno na batoh na dvě hodiny lehám.
Je to jídlo, které se snažím sníst, ale nejde mi to..
Je to jídlo, které vezu jen jako černého petra skoro 100kilometrů. Zbytečně.

Kolik cvrčků bych místo něho mohla vést? 😀

Až budete někdy v Černé Hoře, dejte si ho taky. Pobaví a velikostí rozhodně neurazí. 😉
Sens Foods edgar. power.

Druhá zásadní věc, která se v závodě projevila. Posed a převody.

Už nějakou chvíli přemýšlím o tom, že si nechám na kole změřit posed. Mám ho sice už od Tour divide změřený podle kalkulátoru a obrovský nájezd na jednom nastavení (od roku 2017). Ale profi ...výpočty a zkušenosti jsou dál. Je velmi nepravděpodobné, že bych sama nastavila kolo ideálně. Přitom je jasné, že správný posed bude znamenat lepší práci svalů a dlouhodobé zvýšení výkonu.

Říkala jsem si, že s tím počkám až po závodě. Posed, který jsem měla v Kyrgyzstánsku i minulý rok na Trans Balkan Race mi přeci musí sedět. A změna by mohla způsobit, že to svaly rozhodí.

Byla to správná úvaha, ale nakonec mi ani toto nastavení úplně nesedělo. Možná tím, že v trénincích jsem většinu letošních tréninku odjela na silnici (příště mě to bavilo! :)). Po prvním kopcovitém dni jsem začínala cítit, že svaly kolen a zad jsou v příliš velkém napětí. (Samozřejmě k únavě svalů hodně přispělo i vedro.)

V bikepackingu se na geometrii a měření posedu moc nekouká. Většina jezdců spoléhá na pocit. Taky většina kol je složena z různých komponentů, které originální geometrii kola naruší. Jakoby nic nebylo v bikepackingu neobvyklé. Tratě jsou specifické a s nimi i kola.

Na spravný posed si tělo musí zvyknout. A já mám finálně nakročeno k tomu, abych si zvykala na správný/změřený set up. A stejnou péči věnují i ergonomii svého pracovního místa, kde jsem poslední dobou trávila hodně času.

Další otázkou jsou převody. 1x12 se mi ukazuje jako něco, na co si asi nezvyknu, pokud neobsadím neoriginální kazetu s 9 zuby (které se zatím bojím). Na dlouhé trati prostě člověk chce mít co největší rozpětí lehkých a těžkých převodů. Převodník, který by mi seděl na rovině mi nestačí v kopcích, a tak asi přišel čas se na některých 'přísnějších' tratích vrátit na starší kolo, které mi umožňuje převody 2x12. Montenegro Madness je rozhodně jedním z těch závodů, které si to zaslouží.

Velké procento silnic snese těžší převody a tuhý rám. Ale prudké výjezdy a sjezdy v kamenech ukazují, že nehledě na procento asfaltu, odpružení a lehké převody se na této trati hodí.

První ročník bývá těžké odhadnout. Ale bývá zajímavým vstupem do neznáma.

Závod tady v Montenegro jsem nezvládla i z jiných důvodů, než jsou omezené tréninkové možnosti posledních měsíců. Jednou z těch věcí byla špatná aklimatizace na místní vysoké teploty. Že vedro dlouhodobě nezvládám vím, ale při delším přemýšlení mi vlastně došlo, ...že tomu možná můžu pomoct. Proč ho nezvládám? Možná ho dobře netrénuji? Možná se to dá zlepšit! Nikdy jsem se totiž skutečně nezaměřila na teplotní aklimatizaci. Vždycky jsem řešila jen aklimatizaci na vysokou nadmořskou výšku.

Dala jsem si pozor na minerály a předzásobila své tělo už několik dní před startem. Přesto jsem v závodě toho ztratila tolik, že jsem cítila přicházející křeče a musela je tlumit dalším hořčíkem a iontovým nápojem. Nikdy mě ale nenapadlo, že kdybych k teplotní aklimatizaci přistoupila stejně jako k tréninku, možná bych se divila, že tělo funguje lépe a tedy bude míň ztrácet minerály a dostane se do menší únavy? Je to možné?

Když se nad tím zamýslím, to že jsem celé dny trávila na cestě ve vyhřátém autě bez klimatizace sice mohlo mít vliv na moji schopnost zvládat vedro, ale jen do té míry, kdy tělo není v zátěži. Naopak to, že jsem celé dny ve vedru a nemám prostor na ochlazení mohlo vést k únavě, která se v závodě ještě více prohloubila? Stejně jako ve výšce, kdy se vracíte adaptovat níž, jsem tělu možná měla dát kratší a intenzivnější tréninky ve vedru, po kterých bych mu dopřála odpočinek v nižších teplotách? Časově to nebylo možné udělat cestou sem do v Černé hory. Ale co kdybych častěji chodila i v Čechách na tréninky v poledne a ne jen ráno a večer, když se ochladí? Nepomohlo by to?

To jsou všechno otázky, na které nemám odpovědi. Budu je hledat a odnáším si to jako úkol do dalších výzev 🙂

Ilustrační foto z Tour Divide 2017

Každý závod se počítá. A tady ten 'mountain Madness' ještě krásně poslouží k tomu, abych odešla silnější. 24 hodin po finálním rozhodnutí skončit se tělo neskutečně zregenerovalo. Záda, kolena, svaly stehen - zase to funguje. Přicházející kašel i rozhozena ...termoregulace, obojí pominulo. Nebylo by to na dojetí závodu v závodním tempu, to opravdu ne. Ale je to skvělé k tomu, že nemusím opět stopovat tréninky a můžu začít kde jsem skončila. Z toho mám fakt radost. Můžu tvořit dál.

Tréninkový program jsem letos nemohla zvládnout v takové míře jako loni. Bylo moc práce. Ale odpovědi na zátěž fungovaly i tak skvěle. Bylo vidět, že je na čem stavět. Není nad čím si lámat hlavu, nebyla jsem ještě dost silná.

Že jsem to nevzdala ještě před startem jsem ráda. Všechny zkušenosti se počítají. Zase se odrázím. Ale proč vlastně píšu. Stejně jako z ostatních závodů si z teto zkušenosti beru cenná ponaučení do dalších výkonů a tréninků, se kterými se chci podělit.

Tuším totiž, že to je jedna z věcí, která vás opravdu zajímá a mnoho z toho je přenositelné i do normálního života.

O stravě, tréninku, aklimatizaci,posedu.. o tom budou moje další příspěvky.

Přátelé, je mi to líto, ale vzdávám. Posledních pár hodin už to je z mého pohybu na trati evidentní. Od večera jsem se nebyla schopná vrátit do závodního módu. Poslední dobou toho bylo moc a zase jsem to chtěla všechno zvládnout, ... Tentokrát to bylo nad moje síly. ...Potřebuji pauzu více než kdy dříve. Cítila jsem, že pokračování v závodě nezvládnu a bylo by proti mně, a proto nebylo moc nad čím přemýšlet. Ale i tak jsem tomu 7 hodin dala, abych si prostě byla úplně jistá.
Mockrát děkuji všem, co jste mi drželi palce Vážím si vás ❤️

Foto: něco málo krajinek, co jsem pořídila v závodě.

@montenegrommadness den 1. Peggy z trasy: "Mám za sebou 150 km, myslela jsem si, že budu mít víc, ale mám za sebou přes 5000 m převýšení.
Je tu strašné vedro, spotřebovala jsem všechny voje minerály, zítra si asi koupím kilovou kostku soli😀 Vím, že by bylo ...nejefektivnější si teď jít lehnout, ale to tu dost dobře nejde, tak jedu dál. Krajina je tu fakt nádherná, jenom je to prostě hrozně těžký."
Žádná procházka růžovým sadem to není. Peggy se s tím pere jak to umí jen ona. Držme jí palce. Sledovat jj můžete na stránkách závodu (link v bio).

#bikepacking #bike #race #raceday #multiday #montenegro #hard #mountains

@montenegrommadness - je odstartováno. Peggy už je na trase, můžete ji sledovat (číslo 24) na hlavní stránce závodu nebo link najdete v bio.

#race #raceday #bike #bikepacking #peggyjede #montenegro #multiday

Poslední trénink mi přesně vyšel na kopec, u kterého jsme večer zastavili. 1200 výškových metrů nahoru a dolů. 8x5 minut kapitalizace a 8x5 minut vyjetí. Hodinky píšou, že dobrý. Vidět před závodem stav tréninku "peaking" je moc pěkný. Díky @pavelondrasek . Na ...druhou stranu to vedro tady v Černého hoře nevím jak zvládnu 😅 vedro mi nikdy nešlo😬

Poslední dny jsou jen o cestě a trénincích. Na nic jiného není čas, ale to mi vůbec nevadí. Medvěda tu s sebou nemám, tak nezbývá než si fotit selfie s jinými medvědy 😀 #chorvatsko🇭🇷

Další závod? @montenegrommadness . Start 5. července. 700 km. Černá Hora ❤

Na Trans Balkan Race mě to minulý rok fakt bavilo. Jelo se přes 4 státy a končilo se v Černé Hoře, která byla z hlediska přírodních krás jednoznačně nejlepší. Není proto záhadou, že jedu ...další závod stejných organizátorů. A právě tady.

Snad jen aby provoz byl na trati minimální. Nic jiného ale nečekám. Protože tahle trať má být vymazlená. 😉

Foto: @transbalkanrace Pavel Paloncý

"Denné dobrodruhem" a "Nic nás nezastaví". Jedny z hesel společnosti @MESSENGER CZ . Mám je ráda a beru si je občas za své. Překonat lenost a vyrazit na trénink ještě před prací? Ne vždy to zvládnu. Jsem sova a rozjíždím se večer. Ráno to nehrotím, nikam by... to nevedlo. Tenhle životní set up nezměním. Ale když se to i ráno poštěstí, je to euforie.

Zpátky cyklistkou. Roztáčím nohy a je to zase skvělý!!! 🙂 Poslední etapa života byl pěkný mazec, proto jsem nepsala. Byla náročná v úplně jiném smyslu, než jsem zvyklá.

Únava po loňské sezóně mi dala zabrat. Pracovní nasazení mě pomlelo a rýmičky se hrnuly. ...Chraplala jsem z přetížení i od Pavla, který mi úspěšně předal co mohl. Preventivní vytrhnutí všech osmiček jednou skončilo zánětem. Jeden velký strach o Pavla, když vázl na horách. Bylo toho na jednu Peggy moc. Konec tomu. Zase roztáčím nohy a finálně říkám: “Můžeme to rozjet!”. A že to bude skvělý jako loni? Tak určitě!

Foto: Nový Zéland 2023

Velké oceněni a zároveň závazek. Díky moje Město. Jedeme dál. 🥳
@Šumperk